Rubrika: Vzdělání

Je vzdělání vůbec důležité? Určitě důležité je, v tom se asi shodneme. Slyšel jsem názory, že vzdělávání je pouze otázkou věku. Vzdělávají se pouze mladí lidé, kteří na to mají kapacity a dostatek trpělivosti, jsou ochotni studiu věnovat velkou část svého času. Naopak straší lidé prý jsou “línější” nechce se jim učit a už vůbec si pamatovat nějaké nové věci. Jsou rádi, že ví svoje věci a další již vědět nepotřebují.
 
Hraje věk nějakou roli?
Ano, je pravda, že pokud je člověk mladší, tak se mu snáze učí všechny možné poučky a slovíčka v cizím jazyku i v jiných předmětech. Učí se mnohem jednodušeji, ale není to vždy. Jsou mladí lidé, kteří si dvakrát přečtou nějaké učivo a již ho umějí. Naopak jsou mladí, kteří se to mohou učit od rána do večera a do hlavy jim některé věci prostě nejsou. Zářným příkladem je zrovna matematika, která dělá problém opravdu hodně lidem a nejde o věk.

Na druhé straně je mnoho starších lidí, kteří začali studovat, jsou to lidé kolem 60 let, zkrátka se chtějí naučit něco jiného a nového. I tito lidé se dobře učí a nebojí se toho. Tedy z části hraje roli opravdu věk, zkrátka je všechno jednodušší. Nelze se vymlouvat ale pouze na věk. Dle mého názoru záleží na každém, jestli se chce vzdělávat a obětovat tomu čas. Například jazyky se člověk může také učit v každém věku, jde pouze o vytrvalost, protože slovíčka a fráze nejsou do hlavy až tak jednoduše. Pokud se jednou předmět naučíte, tak už si v budoucnosti budete na věci vzpomínat. V hlavě to zůstane a stačí si to potom jen takzvaně “oživit” a člověk může znalosti zase používat.
 
Pokud se tedy chcete vzdělávat a studovat, tak jen směle do toho. Neohlížejte se na ostatní, na to, kolik je vám let. Každý může studovat školu, není to nikde omezeno věkem. Záleží pouze na vás, na co se cítíte. Nikde není napsáno, že pokud je vám přes 50 let, tak se nic nenaučíte. Koneckonců existují i univerzity třetího věku, tak proč nestudovat? Vyberte si studium, které vám osobně vyhovuje a také formu, která je pro vás přijatelná. Někomu vyhovuje studovat dálkově, někdo raději chodí klasicky na vyučování, případně využije večerní školy.

Pokud otevřete učebnice svého dítěte či dokonce vnoučete, můžete zjistit, že v něm najdete zcela jiné věci, než jste se učili vy. To je také důvod, proč je mnoho lidí přesvědčeno, že se tyto knihy neustále přepisují, aby odpovídaly tomu, co je v té době „vhodné“. Pravdou je, že zde samozřejmě dochází ke změnám. Je však potřeba si uvědomit, že zároveň také dochází k novým objevům, které mění naše dosavadní znalosti. A ty je potřeba do těchto textů zahrnout.

 

Netýká se to samozřejmě jen historie. Pokud někdo například přijde na lepší způsob, jak dětem srozumitelně vysvětlit například trojčlenku či rovnice, je jasné, že se dříve či později ujme a začne být široce používán, až se nakonec dostane i do učebnic. To je také důvod, proč se například matematika učí jinak, než na to byli zvyklí naši dědečkové.

 

 

Pokud jde o historii, zde je situace složitější. U té starověké a středověké spoléháme především na archeologické objevy, které mohou v podstatě během okamžiku zcela změnit to, co jsme doposud předpokládali. Příkladem mohou být egyptské pyramidy. Lidé si dlouho mysleli, že byly vybudovány za pomoci otroků. Pak se však našly záznamy z doby jejich stavby, které odhalily, že se jednalo z valné většiny o kvalifikované dělníky a architekty, kteří byli za svou práci placeni. A dává to i smysl – tak důležitou stavbu, jakou pyramida bezesporu byla, by faraon nesvěřil nekvalifikovaným dělníkům.

 

 

Větší problémy však dělá novodobá historie, či spíše to, kdo je v ní označován za „toho špatného“. To se totiž může měnit podle aktuálního politického klimatu. Pravdou však je, že jen málokdo je zcela dobrý a málokdo úplně špatný. Historie není černobílá, ať už nám kdokoliv tvrdí cokoliv. A tak je na ni potřeba nahlížet.

 

Bohužel, děti vnímají svět z valné části právě černobíle, a nejsou ještě schopny pochopit odstíny šedi, a tomu jsou uzpůsobeny i školní knihy. Přesto by bylo dobré, aby se i v nich nacházely poznámky o tom, že prakticky v každém konfliktu obě strany dělaly věci, které nejsou zrovna „čisté“. Tak tomu totiž skutečně je.

Stále menší část maturantů se ihned po ukončení studia zapojí do pracovního procesu. Velká část z nich chce nadále pokračovat ve studiu, a to na vysoké škole. Důsledkem je velké množství přihlášek, kterými jsou univerzity i jiné vysoké školy každoročně zaplaveny. Pravdou však je, že zdaleka ne každý student má na to, aby dokázal vysokou školu vystudovat. Přesto se o to snaží, a školy jsou více než ochotny jim vyjít vstříc. Koneckonců, za každého přijatého studenta mají peníze. Je tedy v jejich nejlepším zájmu přijmout jich co nejvíce.

 

 

Ovšem aby o ně byl zájem, je dobré se vykázat také tím, že jejich studenti mají celkem vysokou šanci školu dodělat. To však vede ke snížení nároků, a to nejen na přijetí, ale na studium celkově. Díky tomu přestává být vysokoškolský titul prestižní záležitostí a stává se něčím, na co při troše snahy může dosáhnout prakticky každý.

 

Samozřejmě to není poprvé, co se něco takového stalo. Jen ti nejstarší si dnes vzpomenou, jaký byl úspěch získat maturitu. Dnes bez ní v podstatě nemáte šanci získat lépe placené zaměstnání, a pokud ano, stejně si ji budete muset časem dodělat. A je pravděpodobné, že něco podobného čeká v budoucnu i vysoké školy.

 

 

Pravdou však je, že jsou naštěstí stále ještě pro většinu studentů velmi náročné, a velká část studium v průběhu prvního ročníku vzdá. To však neznamená, že netouží po vyšším vzdělání. Proto pro ty, kteří cítí, že na klasickou vysokou školu nemají, avšak přesto chtějí nějaký titul, vznikly vyšší odborné školy, ze kterých vychází takzvaní diplomovaní specialisté.

 

Problém je, že tento titul je stále ještě novinkou, a valná část zaměstnavatelů jej prakticky nebere v úvahu. I z tohoto důvodu je jasné, že v současné době je poněkud zbytečný. Je však pravdou, že pokud budou vyšší odborné školy stále populárnější, pak je i zaměstnavatelé postupně začnou uznávat.

 

Přesto je otázkou, zda je to skutečně směr, kterým se chceme ubírat. Na náš vzdělávací systém bychom totiž měli být pyšní. Byla by škoda si jej zničit.

Vzdělávání dětí s poruchami autistického spektra (dále jen PAS) je velmi náročné. Zvláště, když je autismus ještě v kombinaci s přidruženými vadami jako mentální retardace nebo smyslové vady.

Vzdělávání dětí s PAS probíhá podle strukturovaného učení, které se opírá o kognitivně behaviorální terapii.

Strukturované učení se opírá o tyto body:

–          Respektuje individualitu dítěte

–          Vychází z charakteristiky a využívá silné stránky dítěte

–          Snižuje kognitivní deficity, které vyplývají z poruchy autistického spektra

–          Zvyšuje flexibilitu myšlení

–          Díky motivace buduje žádoucí chování a odbourává negativní chování

–          Silná spolupráce s rodinou

–          Dítě je podporováno v rozvoji komunikace, socializace, sebeobsluhy

 

Samotné učení pak má tři fáze

 

1. 
   Individualizace – děti mají různé symboly a nelze nic paušalizovat. Je proto volit do detailů propracovanou volbu metod a postupů včetně upraveného prostředí, komunikaci na míru a způsoby motivace. U žáků s PAS jsou obvyklé osnovy a standardní pedagogické postupy zcela nepoužitelné a proto je třeba vytvořit každému žákovi individuální vzdělávací plán, který vychází z jeho speciálních potřeb.
2. 
   Strukturalizace – to znamená, že jsou jasná pravidla, zviditelnění posloupnosti činnosti, uspořádání prostředí. To proto, že děti s autismem se nedokážou bez pomoci orientovat v čase a prostoru a uspořádání prostředí, času i činností jim umožňuje se zorientovat.
3. 
   Vizualizace – formy vizuální podpory pomáhají žákům se orientovat. Vizualizované informace umožňují strukturalizaci. Vizuální informace je snadněji pochopená a objasňuje slovní informaci a tím rozvíjí samostatnost a odolnost vůči změnám. Měla by být nastavena podle individuálních potřeb. Například v případě přidruženého postižení je nutné o haptickou tedy dotekovou vizualizaci.

 

Samozřejmě vzdělávání lidí s PAS nekončí po absolvování školy, ale je zde kvůli rozvoji a udržení dovedností nutné celoživotní vzdělávání.